Za rok jsme jeli do Prahy pro nové štěňátko bobtaila Ronýska – Bruna Baribala. S Ronýskem jsem chodila na cvičiště, výcvik mu nedělal žádný problém. Bobtail je poslušný, ale pracuje svým klidným tempem. U výcviku používá svoji hlavu. A tak nás Ronýsek bavil při nácviku přivolání, kdy udělal jen dva kroky za mne a při povelu „k noze“ udělal zas jen dva rychlé kroky dopředu k noze. Přeci se nebude namáhat lítat po cvičišti, když pak bude následovat přivolání. Při obraně se zakousl do rukávu, ale jak na něj figurant promluvil milým hlasem, zavrtěl celým zadečkem (v té době bez ocásku) a figurant byl jeho kamarád, obranu bral jen jako hru. Ale také umí rozeznat co je hra, co už ne. Mám zkušenosti z kempování ve stanu, že když spím, tak mne bobtail hlídá a nikoho do stanu nepustí, ani kamarády, které zná. A tak se mnou Ronýsek prošel až do dospělosti. První výstavu s bobtailem Ronýskem jsem absolvovala v 16 letech, sice jsem ho měla krásně rozčesaného, ale výstavní načesání jsem vůbec neuměla. Do dnes si pamatuji na slova rozhodčího, který konstatoval, ten pes vypadá jako by přijel vlakem. A já mu odpověděla, že jsem s ním tím vlakem přijeli. Po narození mého syna Lukáše byl Ronýsek skvělá chůva a nechal si od malého Lukáška líbit úplně všechno. Děti bobtail miluje.
